Koncem minulého týdne jsme oslavili 100. výročí vzniku republiky. I náš spolek přispěl k oslavám svým skromným dílem při obnově Masarykova pramene v Ledcích .
Jméno našeho prvního prezidenta se právě v souvislosti s výročím skloňuje ve všech pádech. Jeho jménem se dnes honosí spousta ulic, škol, institucí, pramenů, stromů, náměstí, turistických chat a bůhví čeho všeho ještě. Ale víme, kým skutečně byl? Jistě, jedním z našich nejvýznamnějších moderních státníků a politiků, filozofem a sociologem, univerzitním profesorem, evangelíkem, vykladačem českých dějin, zakladatelem republiky, prvním prezidentem – důstojným pánem na koni, ikonou, zkrátka „naším“ tatíčkem.
Ale známe také jeho myšlenky, názor a postoje? Kdo z nás kdy četl jeho spisy a nebo alespoň Čapkovy Hovory s TGM? Kdo z nás dnes rozvíjí jeho myšlenkový odkaz? Spousta z nás by asi byla překvapena, jak aktuální jsou jeho názory i po sto letech a jak mnoho nám mají co říct k vývoji dnešní společnosti. A ještě víc bychom asi byli překvapeni, jak se „tatíček“ ostře, přímo brutálně, pouštěl do svých názorových protivníků, jak se ve jménu pravdy nikdy nebál postavit většině, jak nesnášel kompromisy, neustále kritizoval a často svým způsobem i provokoval: „Kompromis znamená nejčastěji slevení ze zásad, a tím vzniká mravní a politický diletantismus, který se u nás tak často vyskytuje.“ Mnohým se zdálo, že výsledkem Masarykovy činnosti je fakticky destrukce hodnot, ale Masaryk se nedal: „Musím bořit, abyste vy mohli stavět.“
Výtka, že jeho kriticismus rozbíjí národní jednotu, byla jednou z nejčastějších, s jakými se musel Masaryk v životě potýkat. Snažil se argumentovat, že jedna věc je ještě horší nežli nejednota vyvolaná kritikou – a sice jednota zbudovaná na líbivých iluzích národa o sobě samém. A to se Čechům obzvlášť nelíbilo. Ale Masaryk si nebral servítky a dál Čechům nastavoval nepříjemné zrcadlo: „Máme dvě veleobce, které překážejí normálnímu vývoji demokracie: Kocourkov a Hulvátov,“ píše Masaryk v roce 1926 a přidává: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“ A o dva roky poději si ještě přisadí: „Pravda, nám chybí moře, nám chybí vědomí, že na druhé straně je také svět; sedíme jako žáby v rybníce a kuňkáme na sebe.“
Podtrženo sečteno, Masaryk řešil v podstatě celý život soudní procesy a žaloby, které na něho podávali jeho odpůrci: spor o zfalšované Rukopisy, kdy stál nekompromisně na straně pravdy, takže mu bylo českými nacionalisty, kteří se neštítili vybájit si historické dokumenty, předhazováno, jak narušuje jednotu národa; trapný vykonstruovaný proces s židem Hilsnerem, kterého se Masaryk po právu zastal a vysloužil si za to vypískání z posluchárny od univerzitních studentů – přece nesmí zasévat rozkol do celého českého národa kvůli tak zanedbatelné příčině, jíž je osud nějakého žida; konflikt s katolickou církví, když na výročí svátku Jana Husa v roce 1925 nechal na Hradě vyvěsit husitskou vlaku s kalichem, což fakticky vedlo k přerušení diplomatických styků s Vatikánem a Masaryk to ještě v bojové náladě oslavil. Ejhle, tatíček.
A takto bychom mohli pokračovat. Ale doporučím vám místo toho něco jiného: útlou knížečku od našeho předního historika Pavla Kosatíka nazvanou 100 x TGM – Co Masaryk řekl a napsal, jak to myslel a co to znamená, z níž jsem si vypůjčil výše uvedené citáty a úvahy. Jedná se o úžasně čtivou a poučnou knihu plnou Masarykových myšlenek a postojů, která by se dle mého názoru měla nejenom číst, ale i studovat minimálně na každé střední škole.
Dozvíte se v ní opravdu mnohé, od Masarykových politických názorů až po ženskou emancipaci. Přečtete si o Masarykově postoji k Rusku (principiální odlišnost ruské civilizace od evropské) i jeho lásce k Americe, o demokracii, o Masarykově odsouzení komunismu (přičemž místo revoluce bolševické Masaryk nabízí revoluci hlav a srdcí) a o důležitosti důvěry mezi lidmi (mimochodem, nejvyšší důvěra mezi lidmi panuje v zemích severozápadní Evropy, jejichž obyvatelé se považují za „šťastné“, takže se často zmiňuje paralela mezi pocitem štěstí a mírou důvěry a otevřenosti ve společnosti). Spolu s autorem budete přemýšlet o víře, Ježíšovi, křesťanství i o mravnosti, o Masarykově husitském postoji i jeho permanentně kritickém pohledu na vše kolem. Spolu s Masarykem a Kosatíkem se také utvrdíte v tom, že vědění a vzdělání má obrovskou moc a budete možná dumat – a nebo se rozčilovat? – nad pokřiveností českého charakteru. Zamyslíte se také nad láskou k bližnímu i nad smyslem každodenní lidské práce a budete přemítat o pravdě i o korupci, s kterou se Češi potýkali zřejmě odjakživa – tedy i v době Masarykově.
A tak si na otázku z úvodu – zda tatíček nebo rebel – snadno odpovíte sami. A nezapomeňte: „Když člověk nemá čas, tak se mu vlastně nechce. Protože čas je pořád.“ TGM.